Čas od času se najde interpret / album / song, který člověka naladí do zvlášntního rozpoložení. Většinou je to nějaká hudebně i obrazově velmi emotivní věc, která působí jako určitý stimulant pro to, aby se člověk zastavil a začal vnímat všemi smysly. Nejdřív se rozbuší srdce takovým zvláštním rytmem, rozvibruje se celé tělo a sevře hruď. Nazývám to "dokonalým hudebním štěstím", které však nemá daleko k něčemu, co by se dalo označit za ryzí smutek. Tenhle prapodivný stav bych se skoro nebál označit za stav vědomí, kdy všem smyslům dominuje jakási nadřazenost srdce a člověk vše vnímá tak nějak intenzivněji a nezkresleně všemi současnými vlivy. Rozdíl mezi běžným stavem a tímto stavem "bdělosti" je markatní. Najednou jste schopni vnímat věci, které jste před tím nevnímali nebo vnímat něchtěli, chápete souvisloti, které před tím chápány nebyly nebo být nemohly, jakoby jste se právě probudili z nějakého snu nebo se vynořili z pod hladiny a mohli se znovu nadechnout. V ten momemt je člověk nesmírně senzitivní ke všem možným vlivům. U mě se to projevuje stavem, který bych nazval okřídlenou hláškou z filmu Svět podle Lelanda: "cítím všechnu bolest světa".
Song "Holocene" (https://www.youtube.com/watch?v=TWcyIpul8OE) od hrdiny moderního písničkářství BON IVERa v sobě kombinuje jak emotivní hudbu a výkladově velmi volný text, tak především orgastický vizuál, který dramaticky podporuje rozjímání o kterém tu píšu. V tom videoklipu je prostě všechno, ať už jednoznačně nebo metaforicky vyjádřené. Stačí se jen dívat...
V dnešním zrychleném světě člověk nemá čas či chuť ani na ten song, natož se zastavit a přemýšlet. Zamýšlet se a spojovat souvislosti. Jsme vykořeněni z přírody i z vlastní božské podstaty a pokud urychleně něco nezměníme, v tomto životě to tak i zůstane. Chlapec zachycený ve videoklipu se vydal na procházku po nádherné islandské přírodě. Mělo by nám to připomenout nás samotné. A naše dětství. Tedy tu tehdejší bezstarostnou a bezprostřední podstatu. Tehdy jsme ještě nemuseli chodit do práce a rvát se o přežití, systém si na nás teprv brousil drápy. Zajímalo nás hlavně jak si co nejlépe a nejdéle hrát. Prozkoumávat a objevovat. Vymetli jsme každou kalužinu a zkoumali kdejakého brouka. Cokoli živého jsme chtěli vzít do rukou, případně pomazlit. Dnes si sotva najdem čas na chůzi, natož ještě tak do přírody. A když, tak naše chování za sebou nechá spoušť jako bychom tu by byli první den a nevěděli, jak se tu chovat. Soutěžíme mezi sebou o všechna možná prvenství, honíme se za penězmi, úspěchem, kariérou, hromadíme majetky, domy, auta, budujeme o sobě lepší obraz na sociálních sítích, ale doma brečíme v koutě zhroucení prázdnotou. Věnujeme tolik pozornosti věcem, na kterým nezáleží, že nám uniká, jak nám život protéká mezi prsty, zatímco vesele ničíme vše kolem sebe, nás samotné nevyjímaje. Klidně si zastavíme veškerou přírodu městy, silnicemi, parkovišti, pralesy přetavíme na plantáže, louky na továrny. Zvířata, která jsme jako malí bezmezně milovali klidně vykořisťujeme a týráme, vše si podrobujeme tak, aby nám sloužilo, ale už nechápeme, že tím ubližujeme nejvíc sami sobě. Naše životy jsou dnes již natolik vzdálené skutečné definici lidskosti, že se dá termín lidskost chápat jako osmý smrtelný hřích. Mílovými kroky se řítíme někam, odkud pomalu už nebude návratu a ještě jsme tak nabubřelí, že se vzájemně utvrzujeme v tom, že tak je to v pořádku, že člověk jakožto pán tvorstva si všechny tyhle věci ve jménu pokroku může dovolit. A když nás na to někdo upozorní, div na něj nevstáhnem ruku, jak jsme frustrovaní a zlí, že nás někdo konfrontuje s pravdou...
Obávám se, že stav našich myslí je ekvivalentně podoben výrazu "navždy a daleko". Vždyť kdy naposled jste si lehli do trávy, přivoněli ke květu, mnuli mezi prsty kyprou hlínu? Kdy naposled jste vítali déšť a jen si užívali dopadající kapky. Kdy naposledy jste poslouchali kvákat žáby nebo pozorovali dva roháče, jak se přetlačují, jak se dvě labutě proplétají svými dlouhými krky nebo jak se líhne motýl, který byl ještě nedávno housenkou? Kdy naposled jste pocítíli zodpovědnost za půdu pod svýma nohama, za vodu kterou pijete a za les, který šumí opodál? Dokud si tyhle věci urychleně neuvědomíme a neprobudíme v sobě tu konektivu se životem, brzy zemřem topící se v odpadcích ve svých betonových kobkách. Je načase něco změnit. Nebo všechno. Dřív, než bude pozdě. Protože pak už nebude pro co žít. Naše vyhlaslá srdce nebudou mít pro co bít...