Situace je vážná a ještě navíc zoufalá. Člověk jakožto druh, byl vždy expanzivní a měl snad odjakživa zakódováno podmaňovat si přírodu. Bohužel se zvyšující se inteligencí a znalostmi, se také zvyšuje expanze všeho, co s člověkem souvisí a to se týká i populační exploze. Ne, že bychom nevěděli, jak se chovat, jen nejsme dostatečně vedeni k tomu, abychom naplňovali tu takzvanou trvalou udržitelnost, abychom byli ohleduplní sami k sobě, k druhým a tedy i k planetě, na které žijem. Chováme se přesně naopak a díky stále větší náročnosti na všechny možné aspekty našeho bytí v kombinaci s počtem lidí, se stáváme jako druh neovladatelným a tím tedy i náš dopad na planetu je devastující. A čím více ničíme, tím více lidí si tento fakt uvědomuje.
Lidstvo je zatíženo množstvím civilizačních chorob, které rostou jako houby po dešti a spousta z nich je realtivně nových, o kterých jsme ještě nedávno neměli ani ponětí. Jednou z takových "chorob" je i fenomén, kterému se říká Environmentální žal, a přestože by se tato psychická nemoc dala vystopovat už před nějakým časem, nebyl ji věnován pražádný význam. Dělo se to hlavně proto, že se projevovala u silně empatických jedinců (ano, někdo nebo i celé společenské okruhy považují empatii za slabost), kteří se věnovali ochraně zvířat, přírody nebo rovnou aktivismu. Tito lidé jsou ještě dnes společností nálepkováni či dokonce perzekuováni proto, že zájmy aktivistů jsou v přímém rozporu se zájmy systému i expadující konzumní společnosti.
A tak, jako každé nereflektované a neřešené příznaky často přerostou v něco většího, často v onemocnění zdravotní nebo psychické, tak i smutek nad stavem naší planety tiše a nenápadně přerostl v něco, co už odoborná obec nemohla dále přehlížet a dala tomu nálepku Enviromentální žal. Zjednodušeně řečeno se jedná o formu deprese a nejvíce se projevuje u ekologických aktivistů, kteří s utrpením planety a zvířat přicházejí do kontaktu nejčastěji. Opakované vystavování takto kruté realitě bez určité duševní hygieny, relaxu nebo naplňujících činností chtě nechtě povede k takovýmto projevům a pokud člověk není extrémně dolný jedinec, pravděpodobně to v Eniromentální žal vyústí.
Je pochopitelné, že většina lidí pomoc nevyhledá, protože je to realtivně nový obor, který není a ještě dlouho nebude reflektován a začleněn do osnov výuky psychologů nebo koučů. Logicky pak takový člověk ani nechce jít tam, kde sotva dostane pochopení, protože by to byl paradox, kdyby se aktivista, co se vrátil z pietního aktu před masokombinátem, se šel vypovídat k psychologovi, který se vrátil z oběda, kde si pochutnával na flákotě ze stejného závodu. Pro pochopení lidí trpících enviromentálním žalem je nezbytná podobná dávka empatie, díky které se tito klienti dostávají k této nemoci, a také určité naladění a znalosti v problematice ekologie, veganství a aktivismu.
Environmentálním žalem jsem se začal zabývat před nějakým časem, když jsem sám na sobě podobné příznaky pociťoval. Naštěstí jako člověk aktivní a činorodý jsem si našel zájmy a činnosti, které mi pomohly s těmito stavy se vyrovnat. Díky tomu jsem pochopil, že jako zhroucený aktivista nikomu a ničemu nepomůžu, mé zdraví a především to psychické musí být v takové kondici, abych všechny ty hrůzy světa moh ustát, pracovat s nimi a být někomu přínosem. Díky těmto aktivitám jsem si významně prohloubil konektivitu s životem jako takovým a osvojil si znalosti z oblasti přírody a ekologie. A právě díky této hygieně jsem schopný se i nadále podílet jakožto edukativní prvek pro své okolí, pomáhat zvířatům nebo i lidem najít cestu z tohoto útrpného kruhu ven.