Na začátku tohoto zamyšlení si položíme zásadní otázku, na kterou by měla zaznít odpověď, jež bude vysvětlovat, proč vůbec někdo řeší rozhodnutí někoho druhého přestat být veganem. I zde hraje roli spousta aspektů a ještě více úhlů pohledu, které se vzájemně doplňují, proplétají nebo naopak vyvracejí a popírají. Když se na to celé podíváme z úhlu mudrce, kterým nikdo z nás není, asi bychom dostali odpověď ve smyslu, že něčí jídelníček není naše věc, že nejsme soudci ani kati, že jsme nešli cestu botami toho druhého a další moudra, která jsou naprosto pravdivá a nadčasová. A tady by to i mohlo skončit a mohli bychom se rozejít. Jenže v konfliktu s tím je tu přístup toho, že hledění si svého tu bylo v mnoha minulých režimech už dost, že mluvíme za ty, kteří se bránit nemohou, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého a že je pokrytecké znát všechny hrůzy vykořisťování zvířat a pak se k němu sám navrátit.
Veganská komunita je velice různorodá, stejně jako lidé v ní. Rozhodně nejde pouze o rostlinnou a fashion dietu, jak se někdy rádo uvádí, jde spíše o filozoficko (a přiznejme si to) politický životní styl, který musí sahat daleho za rámec samotného nejezení masa. Když bychom měli být co nejvíce objektivní, za chvíli bychom přišli na to, že každý veganský krok otevře dalších 10 otázek, jejich zodpovězení vygeneruje otázek ještě spoustu. V podstatě si můžeme představit pavoučí síť, přičemž když na jedné straně zavadíme o jedno vlákno, bude to mít dopad i na všech ostatních místech sítě. Proto se můžeme dívat na opouštění veganství jako na něco, co by nám mohlo být sice jedno, ale z nějakého důvodu se to k nám donese a nějakým způsobem to s námi rezonuje a pravděpodobně budeme mít potřebu tuhle emoci nějak odbourat. Reakcí může být smutek, lhostejnost, podrážděnost, frustrace, se kterými naložíme tak, že je pustíme dále do světa, budeme se o tom bavit s přáteli, diskutovat na fórech nebo dotyčnému řekneme, co si myslíme. Někdo může namítnout, že jde o soudění, jiný zase, že jde o "hate", ale stejně tak můžeme tvrdit, že konstatujeme zjevné nebo poukazujeme na pokrytectví. Pravděpodobně se nenajde nikdo tak dostatečně erudovaný, aby nás v tomto rozsoudil a i kdyby, zase by se našel někdo, kdo s výsledkem nebude spokojený. Jaké to tedy má řešení? Žádné. Mlčet ke společensky palčivé problému nikomu nic nepřináší, ale veřejné pranýřování už vůbec ne.
Ve zmíněných diskuzích často zaznívá, proč mají lidé potřebu ostatní soudit, očerňovat nebo napadat, proč se tohle vůbec řeší, když to není "naše" věc. Osobně to chápu tak, že abych něco dokázal vstřebat, přijmout a nechat jít, musím to nejdříve pojmenovat a zařadit - udělat si sám pro sebe určitý mikro výzkum, kde proběhne co nejvíce pohledů a propere co nejvíce aspektů, všechny si je roztřídím a vyhodnotím, nakonec je zavřu do šuplíku jako odbourané a jdu dále. Zkusím se o takovou genezi s vámi podělit, třeba vám bude dávat nějaký smysl. Proto, abychom byli schopni pochopit fenomén odlivu lidí od veganství, budem muset hledat v nedávné historii a umět číst tak trochu mezi řádky. A nebo ne, pokusím se ten jinotaj přeložit tak, jak jsem ho vnímal tenkrát já a jak je s odstupem času pro porozumění současné situace důlěžitý. A vlastně i z toho důvodu budu muset mluvit i trochu o sobě a o mých začátcích...
Když jsem s veganstvím před lety začínal, onen velký boom veganství jak ho známe dnes, teprve ještě začínal. Z té přehršle výrobků, co si můžete dnes koupit nebo z nespočtu restaurací, kam dnes lze zajít, existoval jen zlomeček. Dalo by se říct, že jsem byl svědkem toho velkého a úžasného začátku. A začátky jsou vždycky krásné, plné nových emocí a zážitků - celé to bylo takové správně euforické. Jediný, kdo trochu brblal, byli starší die-hard vegani, většinou napojení na nějakou undergroundovou subkulturu a ve zkratce kritizovali to, že tenhle boom je pouze obřím trendem, který sice přinese nové netušené možnosti a dost možná i nové paradigma chápání stravování nebo přístupu ke zvířatům obecně, ale také vyjádřili obavu nad tím, že přinese velké množství pozérů, kteří si přihřejí polívčičku a až se jim to bude hodit, půjdou zase dál. Tenkrát jsem tenhle škarohlídský přístup úplně nechápal a vlastně chápat ani nemohl, mé několikaleté veganství ještě nemělo potřebné zkušenosti, které si oni budovali třeba 10, 20 let a ze kterých tím pádem mohli vycházet. Myslel jsem si svoje a věřil v to nejlepší možné.
Mezitím veganské hnutí velmi zesílilo. Doslova se na něj nabalila nová vlna zpracování potravin, gastronomie, oblékání, aktivismu a přineslo také spoustu propagátorů z řad blogerů a youtuberů, kteří tohle všechno ještě umocnili a urychlili, protože mezi nově příchozí dostávaly informace komfortně a rychleji zkrz jejich oblíbené sítě a také rychlou formou. Vše rostlo a nebylo pochyb o tom, že tenhle vývoj už nikdo nezastaví. Jenže pak přišlo vystřízlivění. První sportovci a youtubeři začali postovat své comingouty a odchod od veganství. Ano, byli to ti lidé, kteří díky masivnímu dosahu svých kanálů měli tu moc působit na nemalou masu lidí a tím je pozitivně inspirovat. Odpadlíků nebylo pár, ale začali se počítat na desítky. Najednou jsem začal chápat to, o čem mluvila ta "stará garda", když vzpomínali trend a pozérství. Najednou jsem chápal to nebezpečí a medvědí službu, o které mluvili, že mohou influenceři a trendsetteři přinést. Ona povrchnost, líbivost, sbírání lajků a followerů vlastně sama v sobě už přináší určité nebezpečí toho, že jak člověk může ostatní hromadně inspirovat, tak může ovlivňovat i negativně. A co udělá takový náctiletý fanoušek, když jeho oblíbený influencer odejde od veganství k jedení masa a ještě to sáhodlouze legitimizuje ve svém vysvětlení, aby si to před všemi obhájil? Dost možná ho bude opět následovat. Určitě můžeme namítat, že takové nestálé nebo stádní chování můžeme pozorovat všude a je to prostě lidský naturel, ale... Veganství nelze chápat jako ponožky, které si vyměníte, protože vám smrdí nohy.
Pro příklady odlivu lidí od veganství nemusíme ale vůbec chodit do zahraničí, i u nás se začali objevovat influenceři, keří se začali přiznávat k tomu, že striktní veganství již tolik "neprožívají" a logicky civilisti je začali následovat. Docela zásadní zlom problematiky nastal, když se tenhle trend začal projevovat i u veganských aktivistů, kteří ještě nedávno figurovali v pořádání vegan akcí nebo byli vidět na demonstracích. Což je docela paradox, protože aktivista je někdo, kdo nemůže přihlížet utrpení zvířat a trápí ho to natolik, že opustí i komfortní zónu, aby se postavil na stranu těch, kteří se sami bránit nemohou. Tedy jsou to lidé, kteří mají nadrcenou problematiku vykořisťování zvířat a bezpráví víc, než kdokoli jiný. Tak jak je pak možné, že obrátí svůj žebříček hodnot naruby? Dlouho jsem si nad tím lámal hlavu, ale několik diskuzí a dalších přiznání odkrylo pár zásadních aspektů, které mají vliv na to, že se někdo rozhodne veganství opustit. Pojďme se podívat na ty nejdůležitější a to především v edukativní konotaci, bez toho abychom někoho za jeho rozhodnutí soudili:
Trend, jeho naplnění a odeznění. Vzhledem k tomu, že se přes 20 let pohybuji na hudební scéně, mohu o trendech mluvit opravdu kvalifikovaně a dlouho. Avšak pro naše potřeby se pokusím být stručný. Pokud se budeme na termín trend dívat z hlediska interpretů, pak ho můžeme chápat jako umělce, kteří trendy tvoří a umělce kteří ho následují. A stejné je to i u fanoušků - jsou fanoušci, co trend budou hltat a když odezní, přesedlají na trend jiný, a fanoušci, kteří jsou pevní ve svých názorech, jimž věří i přes to, co zrovna letí. Podobně to může být i s veganstvím, pokud ho někdo chápe jako trendy dietu nebo módní styl a jak se na čas udělat zajímavým, dost možná ho za čas vystřídá fitness šílenství a konzumace hromady masa každý den.
Póza. Pozerství je vůbec ošklivé slovo a jeho konotace na tom není o moc lépe. A ano, i v hudbě je tento výraz dobře známý. Za svůj život jsem se setkal s tunou póz a všechny měly nějaký důvod nebo osobní zájem. Naštěstí se tihle pozéři dají rychle odhalit, protože jejich důvody nejsou nikdy dostatečně hluboké na to, aby jim stálo za to, si problematiku nastudovat, takže během krátké konverzace víte, s kým máte tu čest. Nejvíce jsem se s pozérstvím v rámci veganství setkal, když chtěl někdo zapůsobit na druhé pohlaví - to byl najednou každý vegan a ochránce zvířat, ale při prvním náznaku neúspěchu se horem pádem vracelo k flákotě na talíři. Možná bychom mohli namítnout, že označení pozér či póza je samo o sobě značně moralizující či odsuzující, ale i ze sociáně -psychologického hlediska má tento aspekt dost zásadní vliv na chápání určitých souvztažností. Když bychom si to chtěli rozklíčovat podrobněji, museli bychom položit otázku, kdo je vlastně takový pozér, proč se jím stal, z jakého důvodu či kdo na tom má jaký zájem...
Vliv a ovlivňování jinými lidmi, převážně partnerem a rodinou. Dlouho jsem zkoumal, proč je tento aspekt tak nebývale silný a opakovaně jsem docházel ke stejné odpovědi. Proto, aby člověk odolal všem vlivům lidí v okolí (rodina, pracoviště, partner, kamarádi), vyžaduje to opravdu pevný základ svých hodnot, které bych shrnul do terminus technicus "být osobnost". V opačném případě takový vliv, zvlášť pokud se sčítá nebo i násobí, často znamená rozklad hodnot a člověk radeji "vyhoví" okolí, než aby se s někým přel. Samozřejmě je otázkou, nakolik se jedná o podlehnutí a nakolik o šikovnou výmluvu pro komfortní zónu. Tak či onak, nemálo z mých známých či přátel přešlo lusknutím prstu k jedení masa, protože si to přítel (přítelkyně) přál, a o brečících babičkách, které se pekli s masem k nedělnímu obědu a vy to nechcete jíst, ani nemluvě. Vždy je třeba mít na paměti mnou stále omílané souvislosti a něčí zájem. Pamatujte, že systém nemusí udělat pro vaše ochočování vůbec nic, postarají se o to vaši nejbližší...
Ztráta ideálů a vystřízlivění. Co si budem nalhávat, notná část vegansko-aktivistické komunity je zatížena vlivem vlastního ega, negativních emocí a dalšími nelichotivými jevy, že pohybovat se v této komunitě denně, byť i na bázi pozorovatele, není úplně to, o čem byste rádi psali domů. Opět, pokud člověk není dostatečně silný, odolný na diskuze, urážky či posměch, nebude pro něj zcela snadné v této scéně koexitovat, aniž by to na něj nemělo žádný vliv. Proto chápu rezignaci nebo zhnusení některých lidí nad (ne)fungováním veg scény a jejím (ne)přínosem zvířatům i světu. Pro někoho to může být zcela legitimní, i když z mého pohled opět alibistický argument pro opuštění veganství.
Pohodlnost a komfortní zóna. Tohle je určitě problém velké spousty lidí, ostatně už nesčetně krát jsem slyšel výmluvu "byl bych vegan, ale... (doplňte si sami: není na to čas, nemám čas vařit, nemám čas všechno stále hlídat, bla bla bla)" - ostatně něčím takovým jsem se před drahně lety oháněl také. Pevně věřím, že komfortní zóna bude časem měřitelná a nějakým koeficientem vyjádřitelná veličina, která bude ukazovat pohodlost člověka a podle toho bude posuzován, stejně jako je posuzován člověk dle vzdělání, společenského postavení či třídního zařazení. Komfortní zóna je dle mne mnohem zásadnější problém, než je běžně chápáno. Zatímco se dnes o ni mluví jako o něčem abstraktním, co nás svým způsobem limituje, já tvrdím, že tento problém je už tak pokročilý, že někdo s komfortní zónou pracuje záměrně tak, aby byla ještě silnější a odolnější. Pro naše případy však stačí, aby člověk uznal, že už bylo dost pachtění se za bezživočišným stravováním, že použije pohodlnost jako důvod.
Zdravotní důvody. Slyšel jsem o teorii, která ve zkratce říká, že jsou dva druhy lidí (a matně si vzpomínám, že to nějak souviselo s krví a krevními skupinami), jedni mohou přejít na veganství a budou bez problémů prosperovat, druzí na veganství budou bojovat sami se sebou a budou chřadnout. Bohužel jsem to zachytil pouze při diskuzi, takže nemohu poskytnout zdroj nebo relevantnější informace, ale docela by to vysvětlovalo, proč jednomu se na veganství daří a druhému ne. Pravda je ovšem taková, že osobně neznám nikoho, komu přechod na veganství zapříčinil horší zdravotní stav, je tomu většinou naopak - sám jsem toho důkazem: při přechodu na veganství jsem podstatně shodil nadbytečná kila, zlepšila se mi pleť, zažívání i spánek. Proto, když někdo říká, že měl na veganství zdravotní problémy, zaujímám značně skeptický postoj, zvlásť když dotyčný vypadá presporující a v kondici. Na druhou stranu, jsou i všeobecně známé případy, kdy si lidi opravdu ublížili, ale spíš než veganství za to může nezodpovědný přístup k tvorbě jídelníčku. Osobně chápu zdravotní problémy jako objektivní důvod veganství opustit, ale jedním dechem říkám, že by člověk měl být rovněž objektivní natolik, aby prokázal spojitost svých zdravotních úskalí právě s veganstvím a ruku na srdce - kdo tohle může posoudit objektivně? Pokud se budeme opírat o vyjádření tendenčně uvažujícího lékaře, jež je vychovaný akademickou půdou, která schvaluje vykořisťování zvířat, asi těžko můžeme očekávat, jiný názor, než zaměřený proti veganství. Byl bych tedy velmi opatrný, než nějakému lkaři skočíte na lep, neboť kdyby šlo o toho mého, už dávno bych jedl maso pod tlakem a lil první ligu, protože s čímkoli za ním příjdu (pravda, byl jsem tam za posledních 5 let asi 2x), tak za to může veganství a moje abstinence.
Chápání veganství rozumem místo srdcem. O tomhle aspektu můžeme vést polemiky, zvlášť když je notná část společnosti zcela rezistentní tomu, aby věci chápala a posuzovala srdcem. Ke všemu potřebujeme studie, výzkumy, vyjádření světových odborníků, ale elementární dovednost, kterou každý dostává do vínku jako novorozenec, tedy vyhodnocovat věci více do hloubky tak, jak je přirozeně vnímáme a ne jak nás společnost či systém učí, že je přijatelné. A myslím, že právě lidé, kteří jsou spíš rozumoví, než srdcoví, budou mít větší tendence veganství opustit ze stejného důvodu, proč k němu přišli: umějí si to vyargumentovat a obhájit. Kdežto srdce o ničem diskutovat nepotřebuje, jednou to tam je a přes to nejede vlak. Srdve je více pocitové než mozek a jak víme, mozek nás často vede pryč od správných rozhodnutí, protože v rámci myšlení potřebuje uživatele ochránit. I kdyby to mělo ochrana od štěstí.
Póza. Pozerství je vůbec ošklivé slovo a jeho konotace na tom není o moc lépe. A ano, i v hudbě je tento výraz dobře známý. Za svůj život jsem se setkal s tunou póz a všechny měly nějaký důvod nebo osobní zájem. Naštěstí se tihle pozéři dají rychle odhalit, protože jejich důvody nejsou nikdy dostatečně hluboké na to, aby jim stálo za to, si problematiku nastudovat, takže během krátké konverzace víte, s kým máte tu čest. Nejvíce jsem se s pozérstvím v rámci veganství setkal, když chtěl někdo zapůsobit na druhé pohlaví - to byl najednou každý vegan a ochránce zvířat, ale při prvním náznaku neúspěchu se horem pádem vracelo k flákotě na talíři. Možná bychom mohli namítnout, že označení pozér či póza je samo o sobě značně moralizující či odsuzující, ale i ze sociáně -psychologického hlediska má tento aspekt dost zásadní vliv na chápání určitých souvztažností. Když bychom si to chtěli rozklíčovat podrobněji, museli bychom položit otázku, kdo je vlastně takový pozér, proč se jím stal, z jakého důvodu či kdo na tom má jaký zájem...
Vliv a ovlivňování jinými lidmi, převážně partnerem a rodinou. Dlouho jsem zkoumal, proč je tento aspekt tak nebývale silný a opakovaně jsem docházel ke stejné odpovědi. Proto, aby člověk odolal všem vlivům lidí v okolí (rodina, pracoviště, partner, kamarádi), vyžaduje to opravdu pevný základ svých hodnot, které bych shrnul do terminus technicus "být osobnost". V opačném případě takový vliv, zvlášť pokud se sčítá nebo i násobí, často znamená rozklad hodnot a člověk radeji "vyhoví" okolí, než aby se s někým přel. Samozřejmě je otázkou, nakolik se jedná o podlehnutí a nakolik o šikovnou výmluvu pro komfortní zónu. Tak či onak, nemálo z mých známých či přátel přešlo lusknutím prstu k jedení masa, protože si to přítel (přítelkyně) přál, a o brečících babičkách, které se pekli s masem k nedělnímu obědu a vy to nechcete jíst, ani nemluvě. Vždy je třeba mít na paměti mnou stále omílané souvislosti a něčí zájem. Pamatujte, že systém nemusí udělat pro vaše ochočování vůbec nic, postarají se o to vaši nejbližší...
Ztráta ideálů a vystřízlivění. Co si budem nalhávat, notná část vegansko-aktivistické komunity je zatížena vlivem vlastního ega, negativních emocí a dalšími nelichotivými jevy, že pohybovat se v této komunitě denně, byť i na bázi pozorovatele, není úplně to, o čem byste rádi psali domů. Opět, pokud člověk není dostatečně silný, odolný na diskuze, urážky či posměch, nebude pro něj zcela snadné v této scéně koexitovat, aniž by to na něj nemělo žádný vliv. Proto chápu rezignaci nebo zhnusení některých lidí nad (ne)fungováním veg scény a jejím (ne)přínosem zvířatům i světu. Pro někoho to může být zcela legitimní, i když z mého pohled opět alibistický argument pro opuštění veganství.
Pohodlnost a komfortní zóna. Tohle je určitě problém velké spousty lidí, ostatně už nesčetně krát jsem slyšel výmluvu "byl bych vegan, ale... (doplňte si sami: není na to čas, nemám čas vařit, nemám čas všechno stále hlídat, bla bla bla)" - ostatně něčím takovým jsem se před drahně lety oháněl také. Pevně věřím, že komfortní zóna bude časem měřitelná a nějakým koeficientem vyjádřitelná veličina, která bude ukazovat pohodlost člověka a podle toho bude posuzován, stejně jako je posuzován člověk dle vzdělání, společenského postavení či třídního zařazení. Komfortní zóna je dle mne mnohem zásadnější problém, než je běžně chápáno. Zatímco se dnes o ni mluví jako o něčem abstraktním, co nás svým způsobem limituje, já tvrdím, že tento problém je už tak pokročilý, že někdo s komfortní zónou pracuje záměrně tak, aby byla ještě silnější a odolnější. Pro naše případy však stačí, aby člověk uznal, že už bylo dost pachtění se za bezživočišným stravováním, že použije pohodlnost jako důvod.
Zdravotní důvody. Slyšel jsem o teorii, která ve zkratce říká, že jsou dva druhy lidí (a matně si vzpomínám, že to nějak souviselo s krví a krevními skupinami), jedni mohou přejít na veganství a budou bez problémů prosperovat, druzí na veganství budou bojovat sami se sebou a budou chřadnout. Bohužel jsem to zachytil pouze při diskuzi, takže nemohu poskytnout zdroj nebo relevantnější informace, ale docela by to vysvětlovalo, proč jednomu se na veganství daří a druhému ne. Pravda je ovšem taková, že osobně neznám nikoho, komu přechod na veganství zapříčinil horší zdravotní stav, je tomu většinou naopak - sám jsem toho důkazem: při přechodu na veganství jsem podstatně shodil nadbytečná kila, zlepšila se mi pleť, zažívání i spánek. Proto, když někdo říká, že měl na veganství zdravotní problémy, zaujímám značně skeptický postoj, zvlásť když dotyčný vypadá presporující a v kondici. Na druhou stranu, jsou i všeobecně známé případy, kdy si lidi opravdu ublížili, ale spíš než veganství za to může nezodpovědný přístup k tvorbě jídelníčku. Osobně chápu zdravotní problémy jako objektivní důvod veganství opustit, ale jedním dechem říkám, že by člověk měl být rovněž objektivní natolik, aby prokázal spojitost svých zdravotních úskalí právě s veganstvím a ruku na srdce - kdo tohle může posoudit objektivně? Pokud se budeme opírat o vyjádření tendenčně uvažujícího lékaře, jež je vychovaný akademickou půdou, která schvaluje vykořisťování zvířat, asi těžko můžeme očekávat, jiný názor, než zaměřený proti veganství. Byl bych tedy velmi opatrný, než nějakému lkaři skočíte na lep, neboť kdyby šlo o toho mého, už dávno bych jedl maso pod tlakem a lil první ligu, protože s čímkoli za ním příjdu (pravda, byl jsem tam za posledních 5 let asi 2x), tak za to může veganství a moje abstinence.
Chápání veganství rozumem místo srdcem. O tomhle aspektu můžeme vést polemiky, zvlášť když je notná část společnosti zcela rezistentní tomu, aby věci chápala a posuzovala srdcem. Ke všemu potřebujeme studie, výzkumy, vyjádření světových odborníků, ale elementární dovednost, kterou každý dostává do vínku jako novorozenec, tedy vyhodnocovat věci více do hloubky tak, jak je přirozeně vnímáme a ne jak nás společnost či systém učí, že je přijatelné. A myslím, že právě lidé, kteří jsou spíš rozumoví, než srdcoví, budou mít větší tendence veganství opustit ze stejného důvodu, proč k němu přišli: umějí si to vyargumentovat a obhájit. Kdežto srdce o ničem diskutovat nepotřebuje, jednou to tam je a přes to nejede vlak. Srdve je více pocitové než mozek a jak víme, mozek nás často vede pryč od správných rozhodnutí, protože v rámci myšlení potřebuje uživatele ochránit. I kdyby to mělo ochrana od štěstí.